OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pražské Rock Café se v sobotu 18. června stalo útočištěm black metalistů a černokněžníků všeho druhu. Toho večera zde totiž vystupovaly kapely temně metalovým vlnám holdující. Čtveřice BELLIGERENCE, RITES OF UNDEATH, LIVORES MORTIS a ADOR DORATH dokázala do Rock Café přilákat poměrně slušné množství fanoušků, nutno dodat, že ne příliš vysokého věkového průměru…
Brzký začátek koncertu již v šest hodin večer v kombinaci s mým pracovním vytížením způsobil, že jsem vystoupení prvních BELLIGERENCE nestihl. Z různých zdrojů jsem se doslechl, že jsem díky v black metalu tradiční klišovitosti jejich vystoupení údajně o nic nepřišel, přesto se čtenářům a případně i kapele omlouvám.
Následující RITES OF UNDEATH jsem si již ujít nenechal a při prvních dvou, třech skladbách jsem se díky v jejich hudbě ukryté energičnosti a řemeslně slušně odvedené práci i docela dobře bavil. Pokračování vystoupení pro mě ale už představovalo jen poměrně nudnou výplň času před vystoupením LIVORES MORTIS. Kapela (ROU) má, stejně jako další účinkující ADOR DORATH, v dohledné době vydávat album a proto doufám, že oněch deset skladeb na něm obsažených vyzní ve studiové podobě méně monotónně, než v té koncertní.
Třetím v pořadí, LIVORES MORTIS, k upoutání posluchačova zájmu postačilo jen nepočetné obsazení pódia, čítající pouhé dva kytaristy. Přestože obecně příliš nefandím pouštění části hudby z playbacku, v tomto případě jsem onu nutnost poměrně snadno překousl a spíše než „neživost“ některých nástrojů mi vadila jejich hlasitost. Mám na mysli především oproti studiové nahrávce v některých skladbách místy trochu utopené klávesy. Nevím, jestli se jednalo o záměr a kapela chtěla vytáhnout hlavně „živou“ složku, ale já bych osobně spíše upřednostnil zvukovou vyrovnanost.
Hlavní hvězdou večera byli pochopitelně ADOR DORATH, jejichž vystoupení představovalo průřez mezi „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“ a druhou, dosud nevydanou, deskou „Symbols“. Více pozornosti bylo nakonec věnováno skladbám posluchačům známým, a tak jsme se měli možnost houpat do rytmu skladem jako „Metamorphoses“, „Circle“ či albové prvotině titulní „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“, které dle mého názoru představují vrchol nejen zmíněné desky. Moje jediná výtka proto putuje opět ke zvukaři, který poněkud přecenil sílu půvabného Lenčina vokálu, který tak vedle křiku frotmana Ivoše Doseděla poněkud zanikal.
Co říci závěrem? Své návštěvy této akce rozhodně nelituji. Po poněkud mdlém rozjezdu jsme se nakonec dočkali opravdu zajímavé podívané, která začala už setem LIVORES MORTIS a gradovala vystoupením svébytných ADOR DORATH. Škoda, že koncerty teď musí končit v Rock Café již v deset, zejména poslední kapelu večera bych byl schopen poslouchat ještě trochu déle!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.